17.6.2025 , A-tým

Po třech letech dres Kopřivnice vymění za dres rodného Zubří. Na důvody změny a jak angažmá v našem dresu Bob Pšenica vnímá, jsme zjišťovali v posledním rozhovoru.

Bobe, po třech letech nastal konec v kopřivnickém dresu. Můžeš fanouškům přiblížit své důvody?

Jednalo se zejména o rodinné důvody. I když je Kopřivnice blízko a dojíždění není extrémně náročné, pořád to člověka nějakým způsobem limituje a vyčerpává. Ve své kariéře jsem se již nacestoval dost, žil několik let v Brně. Nyní mám skvělou přítelkyní, jsem zpět doma a chci si to naplno užívat. Když se naskytla možnost hrát extraligu „za barákem“, bylo těžké nabídce odolat. Navíc i když jsem si extraligu v Zubří zatím takřka nezahrál, jsem zkrátka Zubřan. Tak to prostě je. Je pro mě výzva a čest hrát v Zubří ligu. Škoda, že nabídka nepřišla dříve, protože rozhodování opustit Kopřivnici nebylo vůbec příjemné.

Skutečně ti Kopřivnice takto přirostla k srdci?

O tom se nemusíme bavit! Když jsem do Kopru přicházel z Brna, ani jsem si neuměl představit, jak hezké a intenzivní časy tady zažiji. Potkal jsem tady vážně výjimečnou partu lidí, kteří drží při sobě. Od prvního tréninku jsem se tady cítil jako doma a neskutečně vítaný. A myslím si, že to na výkonech bylo znát. Po delší době jsem tady dostal důvěru a možnost ukázat, co ve mě je, že mám na to být jedničkou v lize. Říct Sklenymu a panu Gřesovi, že tady končím, nebylo snadné, ale jak jsem popsal výše, nabídka ze Zubří nešla odmítnout.

Na co budeš nejraději vzpomínat?

Určitě na loňskou jízdu. Poprvé jsem se probojoval do bojů o medaile a byla to výborná zkušenost. I když to nakonec nedopadlo podle našich představ, na ty zápasy nikdy nezapomenu. Třeba pátý zápas s Duklou? To byla atmosféra, kterou jsem si jen těžko dovedl představit. Vyprodaná kopřivnická hala je neskutečná a neumím si představit tým, který by nás ten den dokázal zastavit. I když to teď jen popisuji, mám zase zpátky husí kůži. Bylo to fakt krásné. Nejen skvělá kabina a lidi v klubu, ale i fanoušci jsou určitě faktorem, který z Kopřivnice udělal zatím mé nejpovedenější angažmá.

To věřím. Nevím, kolik fanklubů by při letošní konstelaci jelo do Strakonic…

Přesně tak. Fandit, když se daří, to zase tak netradiční není. Ale v letošní tragédii jsme všichni poznali, jaké pravé srdce fandové mají. Hrdí, když se vítězí a věrní, když se nedaří, to letos platilo. A za to patří všem obrovské díky. Je to parta „bláznů“, které nic nezastaví. Já doufám, že jim kluci příští rok nadělí více radosti. Určitě si to zaslouží a já celému klubu budu držet palce. Přeji jim všechno štěstí. Vyjímaje tedy dvou zápasů v roce. Když se potkáme příští rok ve finále, nebudu se zlobit. (smích)

Čím to, že ti kopřivnické angažmá takto sedlo a vyšvihnul ses mezí nejlepší gólmany ligy?

Hlavní faktor byl podle mě důvěra, kterou jsem tady dostal. Ať už od pana Chrastiny a nyní od Sklenyho, nebo kluků v týmu. Když člověk cítí, že za ním tým stojí, chytí najednou i to, co nemusí, na co si jindy jen sáhne, ale skončí to v bráně. Navíc i zde jsem měl štěstí na brankářské parťáky. Mates, Srna, Jiřina, všichni to jsou kluci do nepohody. Trošku se na to zapomíná, ale ne každý dokáže být dobrá dvojka. A myslím si, že u nás v tom nikdy problém nebyl, ta chemie tam prostě byla. A bylo to nenucené. Vždycky jsem cítil z jejich strany podporu a když nebyl den, věděl jsem, že nebude problém vystřídat, že kluci mě podrží a zavřou bránu, když bude potřeba. A pak je tu samozřejmě téma Marek Žingor. Tenhle přírodní úkaz mě taky mnohému naučil a překvapil.

Ano? Povídej…

Člověk jako soupeř viděl, jak dobrý je, zažil jsem xkrát, kdy mi sebral body. Ale s jakou lehkostí se pravidelně vrací ze svého „důchodu“, je věc, co jsem dlouho nechápal. Když se Mates vrátil loni do Karviné a Marek se bez tréninku vrátil do brány…nějaké manko? Vůbec. Kopřivničani mu říkají démon a je to vážně tak. Věřím, že se ještě v bráně ukáže. Měl by, protože je fakt neskutečný. I přes zdravotní trable, které má, je pořád mašina. A i přes kariéru jakou má, je to neskutečný parťák, žádné ego, nic takového. Vždycky jen tým.

Týmovost často zmiňuješ. Byl to klíčový faktor úspěchů, které jsi tu zažil?

Za mě určitě ano. Nebyli jsme nikdy one-man-show, týmovost byla vždycky klíčem k úspěchu, z kterého se pak vyšvihly individuality jako třeba Polcy, který teď hraje v Maďarsku. Myslím si, že právě to nám letos trochu chybělo. Přál bych klukům, co loni přišli, aby dokázali lépe pochopit, co je potřeba k úspěchu, že házená je týmový sport, který dokáže vrátit individualitám, když mu nechají maximum. Nechci, ať to vyzní, že se letos nemakalo, to vůbec ne, ale něco tomu chybělo. Tak to cítím.

S jakými ambicemi nás opouštíš?

Zubří má vždycky nejvyšší ambice, ale i tam má tým výkonnostní vrchol teprve před sebou. Každopádně i výprasky, které jsem letos v Zubří zažil, ukazují, že není potřeba myslet poraženecky. Co mám zprávy, jsou v týmu hladoví kluci, kteří makají na sto procent, je tam zajímavý mix talentovaného mládí a zkušených hráčů. Já věřím, že svými výkony přispěji k tomu, abychom proháněli špičku ligy a narušili pořádky posledních let. Ten tým na to sílu bezesporu má.

Děkujeme za rozhovor, Bobe a upřímně Ti přejeme vše nejlepší do sportovní kariéry, ale zejména do osobní roviny. Zanechal si tu silnou stopu a vždycky budeš vítaný, nezapomínej!

Já ještě jednou děkuji za tři krásné roky, které jsem zde mohl prožít. S klukama jsem se rozloučil a fanouškům bych touto cestou chtěl ještě jednou poděkoval za přízeň, kterou jsem tu zažíval. Byla to čest a já se budu moc těšit, až se znovu potkáme. I když jako soupeři, tak na kopřivnickou atmosféru se budu těšit vždy. Bylo mi ctí!