Rozhovor s hráčem A-týmu Jakubem Ježkem

Kubo, byl jsi fanoušky vybrán jako další účastník nové rubriky "Na slovíčko". Těší Tě, že tě fanoušci berou jako zajímavého člena týmu, řekněme možná i oblíbence? Koneckonců porazil jsi v hlasování i samotného trenéra!

Určitě ano! Kdo by nerad vyhrával, ještě k tomu nad trenérem… (s úsměvem) Pro mě je fanouškovská podpora velmi důležitá. Poslední dvě sezóny jsem se několikrát dostal do krize, ztratil jsem motivaci a sebedůvěru. Pokaždé mě z toho ale dostala podpora okolí, ať již od mojí rodiny, mých přátel, spoluhráčů, spolužáků nebo právě našich fanoušků. Miluji ten pocit, když přivedete halu do varu. Svou hrou se snažím bavit a zaujmout, takže titul "oblíbenec" beru všemi deseti. (úsměv)

Všichni tě bereme jako našeho odchovance, ale není tomu tak zcela pravda. Přišel jsi k nám až v dorostu z nedalekého Nového Jičína. Jaké byly Tvé začátky po přechodu a uměl sis v té době představit, že budeš za pár let stabilním členem "Áčka" ?

Ačkoliv mi novojíčínská házená mnoho dala, "handball" jako takový jsem se začal učit až zde v Kopřivnici. Bohužel jsem ani jednu sezónu v dorostu nehrál o medaile, ale většinou něco mezi středem až bojem o udržení, což je škoda. Musím ale přiznat, že jsem na to v té době, minimálně ze začátku, psychicky neměl. Pichlaví spoluhráči, jako byl Adam Očkovič nebo trenér Honza Martínek, mě ale během první sezóny zocelili a asi i díky nim tu dnes jsem.

K "áčku" jsem přičichl ve druhém roce staršího dorostu, byl jsem na pár přípravných turnajích v zimě a měl jsem startovat i v poháru, což se nakonec bohužel papírově nepovedlo a já si první extraligový start připsal až v další sezóně proti domácímu Frýdku-Místku. Za to vděčím trenérovi Veřmiřovskému, který mi dal šanci a v podstatě mi házenou vysvětlil. Je to vtipné, v Novém Jičíně by mě nenapadlo, že si někdy extraligu zahraji a přece se to povedlo. Stačilo se jen ve správnou chvíli kousnout a makat.

Vzpomeneš si ještě, co Tě nejvíce překvapilo při prvních dnech v kabině mužů, tak i na samotných trénincích?

Tempo, fyzičnost a kolektiv. Tempo a fyzičnost extraligy se s dorostem nedá srovnávat, navíc s každou sezonou mi přijde vyšší a vyšší, týmy se omlazují, z prvních pěti nejlepších střelců jsou hned tři narozeni po roce 2000, individuální kvalita roste, jelikož mnoho týmů již trénuje dvoufázově. Kvalita tuzemské soutěže jde kupředu a s ním i kvalita jednotlivých týmů. Takže jo, pro kluka, který se setkal s celorepublikovou soutěží teprve dva roky zpět, to byl znatelný skok. Naštěstí mi dost pomohl kolektiv, ale nebylo to zadarmo. Martin Střelec mi ze začátku dost pomáhal, naopak takový Honza Hanus s Márou Bukovským mi to ze startu zase dost znepříjemňovali (úsměv). Tak to ale musí být, jako nejmladší máte povinnosti, které musíte plnit a bez keců. A takovéto kočkování patří k procesu

začlenění do "Áčka", buď vydržíš, nebo sbohem a šáteček. Dneska už se cítím v šatně dobře a snad to vydrží i po zveřejnění tohoto interview. (úsměv)

V A-týmu jsi už třetí sezónu. Máš nějaký speciální zápas, který Ti v hlavě utkvěl? Případně proč?

Určitě ano, vzpomínám si na svůj první rok, na play-offovou sérii s Plzní, kdy jsme ve třetím utkání otočili skóre z mínus osmi a ve čtvrtém zápase došli do sedmimetrových hodů. V těch byla bohužel Plzeň šťastnější. Tohle je týmová vzpomínka, já jsem ji zažil spíše z pozice diváka.

Když to vezmu z individuálního pohledu, tak rozhodně vysoko řadím domácí zápas proti Jičínu z letošní sezóny, kdy jsem nasázel šest gólů se stoprocentní úspěšností, jednalo se o mé dosavadní maximum, ať již z levého nebo pravého křídla. Ten zápas jsem byl zkrátka v laufu a moc jsem si ho užil. Takže asi tyhle dva.

Kromě kariéry házenkáře jsi studentem vysoké školy. Jakou civilní dráhu sis vybral a jsi se svou volbou prozatím spokojený?

Bohužel realita je taková, že kariéra sportovce je krátká a nevyzpytatelná, proto jsem po maturitě zamířil na Ostravskou univerzitu. Na škole jsem ještě stihl Marka Bukovského, Honzu Hanuse a Patrika Fulneka, takže se dá říct, že procházím stezkou, kterou už kluci vyšlapali. Společně jako oni jsem zamířil na pedagogickou fakultu, obor učitelství s dvojkombinací tělesná výchova a anglický jazyk. S volbou jsem nesmírně spokojený, na tělocviku je skvělá parta lidí, kteří mají společné zájmy, takže si dost rozumíme a co se týče angličtiny, ta mi vždycky tak nějak šla sama a doufám, že to tak i zůstane (smích). Byť místy není snadné skloubit studium a vrcholový sport, tak obě strany, jak klub, tak Ostravská univerzita, mi maximálně vycházejí vstříc, za což bych jim alespoň touto cestou rád poděkoval.

Volba tělesné výchovy je jen krůček od trenérského řemesla, které je v Česku horkým zbožím. Lákal by Tě časem i tento směr?

Hele jo, já si myslím, že k tomu časem dojde, určitě bych jednoho dne rád někoho trénoval a zkusil si to zpoza kormidla. Trénoval můj děda, trénoval táta a dokonce i já jsem si již stihl někdy v 18 udělat trenérské "Céčko", což byl zajímavý zážitek, ale bylo to ještě příliš brzy. Téměř jsem jej neužil. Upřímně ještě mě čeká dlouhá cesta. Mým cílem je jednou rozumět házené a "vidět ji" jako třeba Honza Polcar, Mára Bukovský nebo Ota Kancel. Naštěstí mám čas, můžu se od kluků učit a sbírat od nich cenné zkušenosti, které pak jako trenér zúročím. Nejdříve však chci být platný hráč Jakub Ježek, na kterého se bude vzpomínat a až pak, možná, trenér Ježek.

Díky zranění Honzy Hanuse jsme Tě v letošním ročníku mohli často vídat, a bohužel možná ještě několikrát uvidíme, na pro praváka lehce nevděčném postu pravého křídla. Jak tuto výzvu vnímáš?

No, nemám z toho úplně radost, ale pro mladého hráče je nejdůležitější, že hraje a pro klub je potřeba, aby měl pravé křídlo. Zranění Hanyho před sezónou bylo velké oslabení

pro tým, na druhou stranu mi to uvolnilo herní minuty, které jsem na podzim sklízel. Honzovi samozřejmě nic špatného nepřeji a chci, ať je co nejdřív zase v plné kondici, ale během jeho absence jsem pendloval mezi pravým a levým křídlem a cítím, že jsem výkonnostně šel s každou odehranou minutou nahoru. Důkazem jsou i statistiky, ve kterých jsem si na podzim oproti minulým sezónám polepšil. Takže ve zkratce. Lepší hrát kdekoliv, než sedět na střídačce. Když tak přemýšlím, asi jen do brány bych se dobrovolně nepostavil.

Pojďme se ještě jednou vrátit k poslednímu rozhovoru našeho kondičního trenéra Lukáše Kovaříka. Můžeš tuto spolupráci zhodnotit z Tvého osobního pohledu?

Za mě je kondičák nevděčná práce, jelikož čím více tě hráči během přípravy nesnášejí, tím to děláš lépe. (úsměv). Vtípky stranou, jak jsem již zmiňoval, úroveň extraligy s každou sezónou roste a mimo herní dovednosti se musí dbát i na kondiční a silovou přípravu. Lukáš Kovařík je profesionál, tréninky s ním jsou promyšlené, mají koncepci a jsou zaměřené na kritické svalové partie pro házenou. Zároveň dbá prevenci zranění a v současné chvíli spolupracuje i s Honzou Hanusem na jeho rekonvalescenci. Já se bohužel kvůli studiu s Lukášem v sezóně tolik nevídám. Jsme však spolu domluvení, že mi plán posílá a já si jej plním individuálně s tím, že jakékoliv případné změny spolu konzultujeme. Angažování Lukáše Kovaříka je skvělý krok kupředu.

Pojďme rozhovor uzavřít přáním. S čím by byl Jakub Ježek spokojen na konci sezóny z osobního hlediska?

Tak určitě chci hrát play-off, protože zápasům play-off se nic nevyrovná. Také bych rád skončil v sezóně před Frýdkem-Místkem, ve kterém působí Martin Hrachovec, se kterým jsem v Novém Jičíně házenkářsky vyrůstal a já bych se mu rád v letní pauze smál. (smích) Poslední věc a takový vyloženě "můj osobní cíl", je, abych tomu jménu, které mám na zádech napsané, dělal čest a nadále ho zvěčňoval. Takže pokud ještě párkrát letos uslyším fanoušky skandovat "Kuba Ježek" nebo "Ježa", budu spokojený.